Ve skříni Martiny Matyášové

Popsat šatník i celou osobnost Martiny Matyášové pár slovy je nemožné. Mohla bych říct, že se obléká jako hippie ze sedmdesátých let, a přesto by to byla jen polovina pravdy.

Její styl, byt, ona sama i vše, co dělá, je kouzelný mix šperků, kůže, tetování, vzpomínek, krásných kýčovitých věcí, tří psích fenek a přesvědčení, že má člověk dělat hlavně to, co má rád. Martinu jsem znala jen jako člověka z módních časopisů, stylistku a redaktorku. Pak jsem zjistila, že stříhá vlasy, a za pár dní už jsem seděla v kadeřnickém křesle u ní doma.

Když jsme se viděly naposledy, říkala jsi, že na zimu začerňuješ šatník. 

Jo, černou nosím hodně a taky kožené věci, protože mi je pořád zima – kožený kalhoty, topy, bundy… Ale v létě nosím zase barevný, hippie, rock oblečení. Miluju zlaté třásně a takovej eklektickej mix věcí. Říkají mi kolotoč. V mixu vzorů jsem totiž dost dobrá, ale lidi to moc nechápou. Hodně ujíždím na velkých špercích – ráda se na ně i dívám a mám je tak všude po bytě. A teď jsem musela přidat i brýle, protože už blbě vidim. 

Jak si k takovýmu „eklektickýmu mixu“ dospěla?

Já miluju sedmdesátý léta, který se u nás moc nenosí, naopak v Londýně a v New Yorku to jede. V sedmdesátkách jsem se narodila, takže se o mě jen tak otřely a ve stylingu jsem je už nezažila. Ale hrozně mě baví rock, Patti Smith a všechny ty nadčasový kousky, který lidi moc nenosí, a mě o to víc baví. 

Kam na ně chodíš?

Mám oblíbený secondhand Fifty Fifty na Slezský, tam vždycky něco urvu. Bohužel podobných sekáčů tu moc není. Pak nakupuju venku, když se dostanu do Berlína nebo do New Yorku. A teď mám hodně věcí od Leečka – tam ti stačí koupit si deset základních věcí a vypadáš dobře. 

Co je to za věci?

Jeanová košile, tričko, jeaska… Zní to hrozně banálně, ale ten, kdo nemá styl a sáhl by jen po tom obyčejném tričku a denimové bundě, tak vypadá o sto procent líp. Nemusíš mít těch věcí hrozně moc, stačí mít dobrý základ. Od té doby co stříhám, tak mám oblíkání hodně spojený s vlasy. Novým klientům říkám – vemte si ke mně to nejlepší, co máte, abychom se měli čeho držet. 

S tím nakupováním jsem tě přerušila…

No, chtěla jsem říct, že vlastně moc nenakupuju. Mám několik věcí i deset let a pořád jsou dobrý. Jedu teď udržitelný způsob života, ale nepřeháním to. Jen se mi nechce hromadit oblečení, když dobrý věci ještě mám. 

Zbavuješ se oblečení?

Hele, zbavuju. Dělala jsem i bazar, ale jiný lidi neumí moje oblečení nosit. Nejsou na to typově nebo je to na ně moc. Když někdo něco chce, tak mu to jednoduše dám. Ale já ty věci všechny zajedu, nosím je deset let a ještě deset let mi budou fungovat.

Takže nemáš ve skříni nic, co by ti leželo zastrčený na dně?

Ne. Nikdy bych se nevzdala ani starých koní. Pořád je opravuju, a čím víc jsou zaprášený, tím více mě baví. Na šperky a na kožený kalhoty bych si taky nenechala sáhnout. 

Stylingem se i živíš, nemáš někdy toho oblečení dost?

Nemám. Občas si teda říkám, že bych odjela na Srí Lanku a zjednodušila moje bytí na nátělník a plavky. Ale stejně vím, že i tam bych začala dělat nějaký náramky nebo klobouky. Já módy nebudu mít nikdy dost. Kdysi mi Andrea Běhounková (šéfredaktorka časopisu Elle, pozn. red.) řekla, že mě stejně potká v sedmdesáti, jak okopávám ředkvičky, a zadek mám v jeansech Dolce & Gabanna. A možná to tak dopadne. Přemýšlím, že bych se odstěhovala z Prahy a pěstovala byliny na vlasový šampony. Ale nikdy mi nebude jedno, co mám na sobě. Pořád budu mít svoje zamilovaný hadříky. 

Jak ses vůbec dostala k módě?

Původně jsem učitelka a já teda učim pořád, furt někoho povzbuzuju a buzeruju. Ta úča ve mně prostě je. Pak jsem začala líčit a Kateřina Fialová, první šéfredaktorka Elle, řekla, že by mi šel styling. Paradoxně jsem se s ním na začátku trápila, protože mi nešlo pracovat na zadání někoho, kdo tomu moc nerozuměl, a vše se muselo kopírovat a mně kopírovat nejde. Tím, že jsem uměla psát, tak jsem začala brzo dělat i redaktorku. A vlasy byly mojí životní láskou. Pokaždý, když jsem si brala hair stylisty na focení, tak jsem jim záviděla práci s mokrýma vlasama. Pak jsem se rozhodla, že se u Tony & Guy naučím stříhat a na Facebooku jsem napsala, že ostříhám kohokoli za láhev vína. Začalo se tu hrozně pít, až jsem musela říct, že už stříhám jen za peníze. A teď je to mou hlavní náplní. Když jsem byla ve vydavatelství, tak mi pořád někdo říkal, že něco nejde, a mě to hrozně prudilo. Já vím, že jde cokoli, že to jen musíš dělat rád. Je jedno, jestli vyzkoušíš dvacet věcí a seš v nich průměrnej. Je boží dělat něco, co mám ráda.

Kromě stylingu píšeš blog martimaty.cz, stříháš a vyrábíš přírodní mýdla na vlasy. Vypadá to, že pořád potřebuješ něco tvořit.

Furt. Ale na druhou stranu se vše, co dělám, točí kolem lifestylu. Jsem takový chodící časopis rozdělený na módu, beauty, living a vaření. Stejně je to i s mým bytem. Lidi sem přijdou, mohou si osahat šperky, nastříkají se voňavkama, zeptají se na mýdla, nalejí si víno. Pak se mě kamarádi ptají, jestli mi nevadí, že mi všichni na všechno sahaj. Nevadí. Lidi tu vidí určitý věci i kombinace, které by si sami nedovolili a u mě si je mohou vyzkoušet. Třeba já jsem byla kdysi v Tunisu na trhu a měli tam takový přiblbý náramky s božím okem. Tehdy jsem si koupila čtyři, a myslela jsem si, jaká nejsem frajerka. Pak jsme šli na večeři a tam byla Italka, která těch náramků měla asi patnáct na jedné ruce, třináct na druhé a mně došlo, jak jsem uprděná. Už je to třináct let a od té doby, když řeknu – dejte mi jen jeden – tak se ve mně probudí ta Italka a opravím se – ne, dejte mi jich deset.