TEREZA KOSTKOVÁ MÓDA MĚ ZAJÍMÁ, ALE NEOVLIVŇUJE

Jen málo slavných lidí má takovou pověst milého člověka jako Tereza Kostková. Herečka, moderátorka úspěšné televizní show Star Dance a v neposlední řadě i modelka - tvář módních i kosmetických značek. Je maminkou malého Toníka, se kterým přišla i k nám do Bibloo – prý byla zacpaná Praha a do školy to nestihli. Sedly jsme si nad ranní kávou, Toník počítal příklady a my si povídaly o tom, o čem se tak holky mohou bavit. 

Šaty Desigual/Sako Figl

Jsme webový magazín především o módě, takže bychom se měly bavit spíše o ní. Jaký máte k módě vztah?

A jakou máte s lidmi zkušenost vy? Já už se někam zařadím.

Například jsou lidi, kteří říkají, že je móda nezajímá, ale ve skutečnosti to tak není. A pak jsou třeba ti, kteří ji otevřeně milují…

Já módu taky miluju. Ta první skupina lidí je přece hrozně pokrytecká – říkat, je mi to jedno a zároveň na nich vidět, jak se snaží. To je nesmysl. Mě móda zajímá velmi i z hlediska myšlení společnosti. Sleduju, kam se ubírá výtvarně, co se lidem nabízí a proč. Ne vždy s tím souhlasím, ne vždy se mi líbí každá architektura. Ale musím se přiznat, že v módě nejsem odborník. Sama sobě jsem dobrou stylistkou, ale nechám si ráda poradit. Když přijdu do obchodu a vidím dobře naaranžovanou figurínu, tak si řeknu „takhle chci vypadat, takhle ji svlečte“ a už odcházím. Nebo když fotím pro nějaký časopis, tak se ráda dobře obléknu, ale když stylista vybere něco příšerného, tak mu to řeknu. Vím, co chci a co se mi líbí, ale samotný výběr je něco, co neumím. To se nechám ráda inspirovat lidmi, kteří tomu rozumí. Jako je například bytová designérka Gábinka Hámová, manželka mého kolegy Aleše Hámy. 

Myslím si správně, že se nejraději oblékáte elegantně?

Určitě. Líbí se mi, když je žena elegantní, nestydí se za svou ženskost a umí ji podtrhnout tak, aby nebyla vulgární. Je to stejné jako se slovníkem. Když bude mít žena za každým slovem … doplňte si sami, tak zhrubne a elegance je tatam.  

Košile Colett /Sukně Nife

A kde je ta hranice mezi ženskostí a vulgaritou?

To je velmi individuální. Mně přijdou velmi ženské výstřihy a průhledné halenky. Ale určitě by se našly paní, které by řekly „no, to je něco strašného, na to se nedá koukat“. Ale v pořádku to bude jen tehdy, když to bude korespondovat s oním člověkem. A tím se vracím k otázce, jestli mě zajímá móda – zajímá, ale rozhodně mě neovlivňuje. Na trh může přijít něco, co je bezvadné, strašně super a krásný na modelce, ale na mně to bude divný a ujetý. Já totiž celkově nejsem úplně moderní typ. Nikdy mi třeba nebudou slušet dredy, a proto nikdy roli holky s dredy nedostanu. Ne že bych to neuměla, ale jednoduše na to nejsem typ. Člověk by se měl znát. Nesahat po všem, co mu přijde pod ruku. 

Vím, že máte hodně ráda Francii.

Ano, francouzštinu studuji už dlouho, tím pádem tam jezdím a vznikly tam silné vazby. Je to můj druhý domov. Země, kde se necítím jako turista. 

Necháváte se tedy v oblékání inspirovat i Francouzkami?

Zrovna nedávno jsem viděla jeden katalog s fotkami, které vypadaly strašně francouzsky. Já vím, ne každá Francouzka je křehká, s velkýma očima a cigaretou u pusy. Ale archetyp Francie určitě existuje – taková rafinovanost a vlastně jednoduchost, volnost, ležérnost a nějaký fór zároveň. Čím jsem starší, tím je mi to bližší. Když mi bylo pětadvacet, tak jsem si kupovala strašně přeplácané věci s tím, že jsou děsně ženský. Ale s věkem se to u mě proměnilo. Bílá halenka, jednoduchý střih kalhot, který udělá hezké nohy, pěkná bota, jemný šperk, dobrá rtěnka a vlasy upravené jen nedbale. Ale taky mám moc ráda italskou módu. Je jiná než francouzská. Kdybych je měla obě personifikovat, tak ta francouzská je spíš zapadlá v křesle a říká „najdi si mě“. Kdežto Italka jde hrdě po ulici, klapou ji podpatky a je jí vidět. Baví mě je střídat – nechat se někdy objevit, a pak být jako Maléna (postava ze stejnojmenného italského filmu, kterou ztvárnila Monica Bellucci, pozn. red.) 

Kabát Replay/Jeansy Pepe Jeans

A nemyslíte, že je styl Francouzek trochu přeceňovaný? Jak jste řekla, ne každá Francouzka je taková, jak si je stereotypně představujeme.

Ale když se podíváme na naše ulice a pak na ty francouzské nebo italské, tak určitě máme rezervy, které jsou logicky i historicky dané. Finančně na to lidé nemají a vkus se nedá dohonit nějakou atrapou – vkus dělá dobrý střih a kvalitní materiál. V módě jsme ještě mladí, a tak zatím obdivujeme jiné, ale já bych se za to nestyděla. Jednoduše se inspirujeme někým, kdo už to dělá dlouho. Tady se čtyřicet let nosil tesil a ti lidi byly milí, hodní a fajn, ale tohle vyrušit, není tak jednoduché. Bude trvat, než k tomu vnitřně dozrajeme. Proto si nemyslím, že by byla francouzská móda přeceňovaná. Jen je adekvátně vzhlížená. 

Mluvila jste o době, kdy vám bylo kolem dvaceti. Mě by zajímala vaše puberta, měla jste nějaký módní úlet?

To ne. Když si vzpomenu na sebe jako na patnáctiletou studentku pedagogické školy, tak vidím holčičku s culíkem navlečenou v čemsi. Prostě dítě, kterým jsem vnitřně byla celkem dlouho. Ne ve smyslu infantilním, ale vzala jsem si jednoduše kamaše, mikinu nebo džíny a triko. To víte, že spolužačky už tehdy chodily vystajlovaný a měly nějaké ty outfity, jak se dnes říká. Ale já jsem se zajímala o jiné věci – psala básničky, fotila. Byla jsem stydlivá, uzavřená do sebe, neschopná zpívat ani u taboráku, natož mluvit na veřejnosti. Mně musela říct maminka, abych se začala líčit. Strašně se mi to líbilo, ale styděla jsem se. A moje maminka inteligentní, božská to žena mi řekla „Terinko, viděla jsem, že se holky už líčí, nechceš to taky zkusit?“ Zájem o oblečení se u mě dostavil úplně normálně – přišel kluk a mě najednou napadlo se jinak obléct. Vztah k módě se u mě začal budovat pozdě, ale na druhou stranu o to pevnější a bytelnější se stal a nebyla to nějaká kopírka.  

 K Toníkovi: To je něco nebýt ve škole a být u mámy v klíně, viď?

Je těžké, najít si na sebe čas jako maminka?

Už ne. Těžké je si to dovolit a odpustit. Ze začátku tu chcete být pro všechny, pro dítě i pro jeho tatínka. Ale když člověk začne dávat víc sám sobě, ne v sobeckém smyslu slova, ale ve smyslu péče a koncentrace, tak má pak sílu dát víc i druhým. Je to jen o tom si říct, že to není špatně. Ale ne že to řekla Kostková nebo nějaká kamarádka, ale pochopit to sama uvnitř. Ať si říká, kdo chce, co chce. Ale takhle je to vlastně se vším. Prosté a těžké zároveň.

Jste často i modelka, jaké to je odskočit si od moderování a od divadla?

Oni se všichni zbláznili! Na starý kolena je ze mě modelka! Ale asi chtějí ztotožnitelnou ženu, což já s normální výškou a váhou, ani vyhublá, ani tlustá, takový průměr, splňuji. Zákaznice si tak jednoduše představí, jak to oblečení může vypadat na ženě, mamince a skoro-čtyřicátnici. 

Šaty Desigual/Sako Figl/Boty GANT